Pražské zašívárny aneb Kde se schovat před celým světem?

Určitě to taky znáte. Máte kocovinu, blbý vlasy a nechcete, aby vás někdo viděl. Přepadl vás introvertní splín a vy si potřebujete někam zalízt na gauč, vzít si hrnek s kafem a postěžovat si. Máte rande, který je ale tak tajný, že o něm nesmí vědět ani vaši kamarádi nebo prostě a jednoduše chcete chvilku klidu v místě, kde vám nikdo nebude řvát do ucha a věčně si nebudete muset posouvat židli blíž ke stolu, aby za vámi prošel člověk vracející se z WC.

Živý místa, bary a kavárny mám ráda, ale musí je občas vybalancovat i totalně vychillovaný prostor, kde si odpočnu. Pár takových míst jsem si po Praze už našla. Ne všechny jsou teda na první pohled úžasný a „insta-friendly“. To ale ve výsledku ani není potřeba, pokud dostanete fajn servis, přijatelný kafe a třeba i něco na zub. A v následujícím seznamu je všechno výše zmíněný zaručeno.

ALCHYMISTA

Pokud mám zrovna volný víkend nebo trávím klidný večer s někým, koho mám ráda, je dost pravděpodobný, že mě najdete zrovna v týhle cukrárno-kavárně. Dělají tu nejlepší cheesecaky pod sluncem (rozhodně zkuste jejich Berlin se skořicí), jejich batch brew pohladí na duši a originální nabídka, která se sezónu co sezónu mění, nemá chybu. Jestli vážně existuje definice klidný (i když teď už pořád plný) kavárny, která má neskutečnýho oldschoolovýho ducha, je to Alchymista. Z repráků se jim bude většinou linout něco jako soundtrack ke hře Mafia nebo David Bowie, kterýho si už pravidelně slušně objednáváme při příchodu. Na podzim a v zimě si tu rozhodně dejte jejich Chai Latté, rozvalte se na gauči a vychutnávejte atmošku. V létě se zamilujte do nejkrásnější vnitroblokový zahrady v Praze, dejte si růžový víno s malinami a nerozbřečte se, až se večer u břečťanový zdi rozsvítí všechny ty krásný světýlka. Romantika na entou!

SUPERTRAMP COFFEE

Až jednou půjdete po Národní třídě, zahněte do Opatovické ulice. Na jejím pravoúhlém konci totiž narazíte na trošku hororový starý barák. Nadechněte se, potlačte strach a za vjezdem odbočte doleva. Čeká vás překvapení v podobě malinkatý kavárny s jednou z nejoriginálnějších předzahrádek v Praze. Tohle místo oceňuju hlavně na jaře a v létě. Voní jim tu keře i čertvě natrhané kytky ve vázách a spolehlivě se tu dá schovat před městským hicem. Jejich aeropress je moc fajn záležitost a na prvního máje tu možná narazíte na malé cheesecakové dortíčky s třešňovým květem. Největší radost vám ale bude dělat božský klid starého vnitrobloku i dost magická atmosféra místa.

NA KOVÁRNĚ

Ok, tohle je trochu raritka. Když budete na Letné, určitě si dáte chedarové hranolky a New York hot dog v Mr. Dog. Pak to ale bude potřeba spláchnout pivem nebo vínem. Nejlíp uděláte, když se vykašlete na všechny hipster fancy podniky a jednoduše si to zamíříte do místní nálevny hned naproti hotdogárně. Narazíte tu zejména na staré místní štamgasty a počítejte, že chvíli si vás bude číšník prohlížet a bude pobaven tím, že nějaký malý ucha, jako jste vy, dorazily na Kovárnu. Na to se ale vykašlete, objednejte si místo zákusku nakládaný hermelín nebo tlačenku a hlavně pivsona za lidovou cenu. Mimochodem jejich víno taky není k zahození, ale kvalita se občas různí. Jako krásný bonus za vámi za chvíli přiběhne místní psí smečka od štamgastů a už se od vás nehne. Prostě radost!

KAVÁRNA ČEKÁRNA

Na podzim (ještě stále to stojí za to!) si udělejte výlet na Vyšehrad a po cestě dolů k řece a na Náplavku se zastavte na kafe ve Vratislavově ulici. Čeká vás nejvíc cute starodávný prostůrek s dokonalou zahrádkou a unikátní výhledem. Milá slečna vám udělá vynikající americano a vy si zatím můžete užívat fakt, že z repráku zní Arctic Monkeys. Na zákus si dejte jejich toasty nebo dort. Když pak vylezete na zahrádku nebo před kavárnu, kde třeba ještě bude spadané listí (ok, tohle stihnete asi až za rok), bude to ten nejlepší pocit.

Tak doufám, že se přístě někde potkáme!

Týna

BUDAPEST GUIDE

Objevovat nová místa je strašně fajn. Občas je ale ještě lepší objevovat ta, o kterých si člověk myslí, že už je dobře zná. Budapešť jsem poprvé navštívila před šesti lety. První, co mě tehdy zaujalo, byl neskutečný smog a těžký vzduch, přes který jsem nemohla skoro vůbec dýchat. „Jak to tady vydržím,“ ptala jsem se sama sebe. Vydržela. Po dalších pět let jsem ale všude vykládala, že Budapešť je krásná – ale jen tehdy, když se držíš po hlavních turistických trasách. Toť bylo vše.

Poslední rok se ale kolem tohohle města rozjel tak neskutečný hype, že jsem dostala nutkání se tam vrátit. Všechny ty cool místa, bary ve starých polorozpadlých barácích, divná výzdoba, to všechno ve mně probouzelo hroznou chuť sednout na vlak a zažít maďarskou metropoli znovu.

Tak jsem prostě na ten vlak sedla a zažila maďarskou metropoli znovu.

JAK SE TAM DOPRAVIT?

Spousta lidí volí z Prahy leteckou linku. To ovšem nebyl náš případ. Místo toho jsme totiž využili přímý vlak. Z Prahy to zabere přesně 6,5 hodiny. Není to málo, ale zvládnout se to dá – zejména když to vezmete jako příležitost začít znovu koukat na Peaky Blinders. V našem případě jsme vyjížděli už v 5:50 (ano, zabijácký), abychom do Budapešti dorazili na oběd. Jestli cesta vlakem vychází cenově líp než letadlo, to nevím. Co ale vím zcela jistě, je, že nemůžete věřit těm plakátům od ČD, co lákají na jízdenky za 370 Kč. Větší vtip snad neexistuje. Suma sumárum, dvě obyčejný zpáteční jízdenky a místenky nás vyšly na 4000 Kč. Ta cena je děsná, ale evidentně není fixní. Za měsíc se totiž do Maďarska vracíme kvůli jedné hodně spešl události (ne, ani letos to ale není Sziget), a tentokrát jsme se cenově vešli na polovinu.

KDE SE UBYTOVAT?

V tento moment prosím rozeznít famfáry, protože přichází jeden ze zlatých hřebů výletu. Hotel Rum! Vím, ten název je vtipnej, o to víc ale to místo miluju. Jde o poměrně dost nový ubytování ve čtvrti Belváros-Lipótváros. Okolí je nádherný, všude jsou samý muzea, knihovny a restaurace v alejích, který maj boží zahrádky se spoustou světýlek (prostě romantika’n’stuff). Zhruba 250 metrů od hotelu je navíc metro, který jede přímo na nádraží. A do centra i k Dunaji to máte doslova pár kroků.

Co se týká designu, hotel je definicí současnýho nejvíc trendy místa. Kombinuje industriální prvky (třeba kabelový vedení osvětlení na stropě) s totálně posh doplňky (křišťálovej lustr u recepce).  Všude mají čerstvý kytky. Točitý schodiště je ozdobený malými světýlky a dovede vás až do sedmýho patra. Tam na vás čeká brunch spot/restaurace/večerní bar Toprum. Ráno se tam navíc podávají snídaně, který máte už v ceně. A o nich bych teda klidně mohla napsat samostatný text, jak moc dobrý byly (mini špenátový quiche, mozzarella v domácím zeleným pestu, asi pět druhů klobás a domácí sladký pečivo byly nej!). Přes den jsme tam sice pak už jídlo nezkusili, ale večer je to skvělý místo na pokec a několik G&Ts . První runda navíc jde na účet podniku, pokud jste hosty hotelu. Retro žárovkovej nápis, červený světlo a výhled na Budapešť jsou už pak jen sladkej bonus.

CO VIDĚT?

Tady to vezmu asi trochu hopem, protože těch míst je fakt hodně. Co je ale důležitý říct na začátek – na Budapešť si vyhraďte zhruba 4 dny. Pokud jste tam nebyli, tak obyčejný víkend je, s ohledem na délku cesty, prostě málo.

TURISTICKÝ MUST SEE

Parlament, Rybářská bašta, Hrad, lázně, Budapest Eye, to všechno je klasika. Rozhodně ale všechny stojí za podívanou. Jen prosím očekávejte, že počet návštěvníků a zapálených lovců fotek na Instagram se pomalu blíží počtu v centru Prahy. Budapešť na mě obecně hodně působila, že se z ní stává druhá Praha. Ať už právě šíleným množstvím turistů, tak tím, že se začíná díky svým ruin barům a bohatýmu nočnímu životu měnit v destinaci pro britský stag party, kterých je zejména v určitých částech města víc než nejvíc.

Co ale doporučuju za sebe?

VAJDAHUNYAD CASTLE

Zámek se nachází v městským parku hned za Náměstím Hrdinů. Ve své podstatě jde o komplex několika staveb postavených na konci 19. století v rámci výstavy. Každá budova pak reprezentuje odlišný období maďarských dějin. Na tomhle místě nejvíc oceňuju klid, který v areálu na člověka padne. Fakt, že je zámek v přírodě a navíc je obehnán vodním kanálem, jen dodává místu na magičnosti. P.S. Nejlepší je to tu, když jemně prší a nejsou tu žádní turisti! Pokud je naopak hezky, doporučuju vyrazit na lodičku nebo šlapadlo.

TERROR HÁZA

Až se budete vracet z Vajdahunyadu přes Andrássyho třídu, zastavte se u domu č. 60 známého jako Dům teroru (maďarsky Terror Háza). V tomhle místě bylo za druhý světový války sídlo a vězení Strany Šípových křížů, za komunistického režimu pak zase budova sloužila jako hlavní základna ÁVH. Dnes je tady muzeum, který mapuje to nejhorší, co fašismus a komunismus způsobil. Místo je zároveň pomníkem všem obětem obou terorů.

Jasný, k muzeu se vážou určitý kontroverze s tím, že pár věcí tu je zamlčeno ve prospěch Maďarska, ale i tak zastávám názor, že to byl jeden z nejsilnějších zážitků, co jsem zažila. Je to místo, který by měl navštívit úplně každej, kdo do Budapešti jede. Beze srandy! Připravte se na to, že vám během prohlídky, která zabere cca 2,5 hodiny, vyhrknou několikrát slzy a husinu budete mít víceměne v jednom kuse. A bude úplně jedno, jestli jste holka nebo kluk. Skutečně silná část pak přichází na konci prohlídky, kdy speciálním výtahem sjedete do prostorů bývalého vězení, který je „zrekonstruovaný“ přesně do podoby, kterou mělo během svých aktivních let.

Na celou prohlídku se rozhodně vyplatí si připlatit 500 forintů za tablet, který slouží jako audioguide a zároveň překladatel všech nápisů a popisků. Věřte, že ho oceníte úplně stejně jako pivo a panáka, který si po prohlídce prostě budete muset dát.

KARAVÁN

Po prohlídce uhněte z Andrássyho třídy doleva. Dostanete se totiž do židovský čtvrti. Smutné místo bývalého ghetta dneska představuje jednu z nejatraktivnějších lokací ve městě. Přilehlé uličky v okolí Király útca jsou centrem večerního a nočního dění. Asi nikde nenajdete větší koncentraci skutečně zajímavých podniků, než tady. Vévodí jim samozřejmě ruin bary, ale k těm se dostaneme. Co je teda Karaván? Znáte Manifesto market v Praze? Tak něco podobnýho. Jen asi milionkrát víc cool s mnohem uvolněnější atmosférou a pohodovými lidmi. V tomhle otevřeném street foodovém dvorku, který sídlí hned vedle slavného Szimpla Kertu seženete úplně vše od místních langošů, perkeltů v chlebu, přes veganský burgery až po quesadilly s tunou sýru nebo trdelník (ano, tentokrát ho můžeme označit za tradiční!). Je tu skvělá atmosféra, z píp teče především Plzeň nebo Staropramen. Nám tu k úplnému štěstí chyběla aspoň jedna IPA, ale pro ni stačilo jít jen o deset kroků dál do legendárního baru…

SZIMPLA KERT

Co k tomuhle místu říct? Mám pocit, že vše už bylo řečeno. Nejslavnější ruin bar je definicí svéráznosti celé Budapeště. Nevím, jak tenhle podnik přesně definovat v češtině, nejvíc se prostě k němu hodí anglické slovíčko „quirky“. To obsahuje úplně vše. Na co si je v Szimpla Kertu potřeba dát pozor, je ale místo. Šli jsme do něj poměrně brzy (cca 4:30 odpolko) s tím, že aspoň v klidu najdem fleka. Chyba! Po 15 minutách procházení všech více či méně děsivých zakoutí tohohle baru jsme se usídlili u stolku společně s jedním anglickým párem.

Nevím, kdy přesně se stal ten zvrat, ale návštěva tohohle místa se zhruba během dvou hodin proměnila z věty: „Týno, mě se tady vůbec, ale fakt vůbec nelíbí. Vždyť je to tady jak v tom vězení v muzeu. Jdem pryč!“ na „We freakin‘ f*ckin‘ love it! Let’s get another pint, mate!“ Podtrženo sečteno, IPA tekla proudem, s tím anglickým párem jsme se docela alkoholově zrušili a k tomu všemu nám na stole přistála obrovská vodní dýmka, která místo kovového zásobníku na tabák měla čerstvý ananas. Fakt, že tam prý často obsluha přidává kromě tabáku i jiné přísady, jsme se dozvěděli až druhý den. Tohle všechno ale udělalo z návštěvy baru jeden z největších highlightů výletu a ještě teď často slýchám větu: „Ten Szimpla Kert byl tak super. Mně se tam tak líbilo. Musíme tam zas!“ A pak že je někdo tvrdohlavej…

GETTÓ GULYÁS

Až vás po odpolední party v baru přepadne hlad, skočte si do tohohle podniku. Je hned přes ulici a je jednoduše super. Dostanete tu tradiční maďarský perkelt i gulášovku. To všechno v pěkně moderním kabátku se super friendly obsluhou a dost návykovým gin fizzem. Za sebe doporučuju kuřecí paprikáš s vaječnými noky. Slušný gastroporno.

MAZEL TOV

A teď pozor! Tohle je must-visit restaurace pro každého návštěvníka Budapešti! I tahle kráska se schovává uprostřed židovské čtvrti. Mnozí ji řadí mezi další „ruin bary/restaurace“, ale nenechte se zmást. Ano, jde sice o další opuštěnej, relativně syrovej dům, ale atmosféra je tentokrát úplně jiná. Tenhle izraelskej podnik je totiž jedna velká romantika. Břečťan na starých cihlových zdech, milion maličkých světýlek, židle a stoly jak se starého anglického parku. A do toho taky šíleně dlouhá fronta lidí, kteří se chtějí dovnitř dostat. Pokud totiž nemáte rezervačku, moc nepočítejte, že byste si tu sedli. My tu naši dělali skoro měsíc dopředu. A stejně si pak tu frontu na usazení museli vystát.

Co se týká menu, najdete tady od kebabu, přes hummus, falafel až po shawarmu. Oceňuju obrovský výběr signature koktejlů, přestože jejich espresso martini s creme de cassis už na mě bylo neskutečně sladký lepidlo (ale stejně jsem si ho dala dvakrát, hehe). Horký ibiškový čaj s tequilou ale třeba neměl chybu a dost nakopával. Nevím, jestli bych si tu znovu dala jídlo, zas až tak nadšená jsem nebyla. Ale to místo samo o sobě je prostě kouzelný. A kouzelnější je ještě od osmi večer, kdy vám k tomu začne naživo hrát mladá jazzová dvojice.

CIRKUSZ

Až se ráno probudíte a budete potřebovat vzpruhu po včerejší akci, zajděte si do Cirkuszu. Obrovská kavárna servíruje jedny z nejlepších Eggs Benedict, který jsem kdy měla. A má i spoustu variací – třeba ty s hash brownem a trhaným vepřovým. Když si k nim dáte místní batch brew, budete v ráji. Podnik mi přístupem obsluhy a celou atmosférou připomínal Manchester, a to už něco znamená! Jediný, na co je potřeba si dát pozor, je fakt, že kavárna je od otevíračky totálně narvaná. Sem tam se tu stojí i fronty, ještě než v 9 hodin ráno otevřou. Takže je potřeba počítat s tím, že si možná chvilku počkáte. Ale stojí to za to!

CSENDES VINTAGE BAR & CAFÉ

A to nejlepší nakonec! Víceméně jde o další ruin bar. Jenže tenhle je skrytý před mnoha turisty, protože se nenachází v centru. Je to především lokální záležitost, která má navíc tu výhodu, že stačí z hotelu vážit pouze zhruba 3 minuty cesty! Bylo to vůbec to první, co jsme v Budapešti navštívili, a totálně se zamilovali. Ráno je to super místo na snídani, přes den si sem skočte na pivo, denní polívku a burger se salátem, večer je místo ideální na pár gin toniců. Jen upozorňuju, že si tu moc nepokecáte, protože vaši pozornost bude poutat nespočet harampádí, který zdobí stěny i strop interiéru. Na WC si pak na stěnu holky můžou otisknout svoji rtěnku, evidentně se tu z toho vede takový deníček. Ale je to cute!

Tamtadadadadááá! Jsme u konce. O tomhle městě by šly vážně psát elaboráty. Ale já skončím v nejlepším. Jo, a nebyla bych to já, kdyby se mi k městu nevázala nějaká hudba. Nám jelo po celou dobu výletu dokola kultovní album Songs For The Deaf od Queens of the Stone Age . Ale jestli je pro mě nějaká písnička pravou definicí Budapeště, tak je to Roller Coaster od Balthazar.

Tak hezkej poslech a hezkej výlet!

Týna

Tragikomedie s názvem Itálie

Myslela jsem si, že téma své dosud poslední dovolené už definitivně uzavřu. Bohužel i po více jak týdnu ve mne vyvolává dost specifický pocity kombinující nutkání asi tak hodinu v kuse brečet a další hodinu se hystericky smát. Evidentně s Itálii ještě není konec.

Dost už bylo k tématu řečeno na mém Instagramu i Facebooku. Pro ty, kdo nečetli – prostě jsme jeli na lyže Itálie, což byl tak trochu sen. Jenže místo prosluněných sjezdovek jsme se dočkali deště, víc jak metrových boulí, roztržených kalhot, bolavých noh a jednoho zavazadla, které sice obsahovalo deset pitíček Capri-Sonne (v našem případě Capri-Sun!!!), ale chybělo v něm náhradní oblečení na celý týden. 

Nebudu tu sáhodlouze vypisovat, co se nám dělo a nedělo. Na tragikomedie expert nejsem, byť se mi jich děje poměrně dost. Ale s ohledem na to, že i po dvou týdnech mnohé „kapitoly“ tohohle veledíla nadále slaví při vyprávění úspěch, přikládám správně nadupaný boďák highlightů:

Zapomenutý oblečení. Naštěstí ne moje.

Proč jdeš na večeři v pyžamu,“ vytřeštěně se ptám první večer. Dostává se mi odpovědi: „A já tady snad mám na sebe něco jinýho?“Pomalu mi to dochází. Odjezd byl tak hektický, že teta Týna nezkontrolovala osmadvacetiletýmu dítěti kufr, jestli si ho zabalil správně. To je story trvající téměř dekádu, no. Na druhou stranu Itálie musela být poctěna, protože na týden byla ve své alpské části obohacena o jednoho exota, který po večerech děsil lidi v pyžamu s bačkůrkama Star Wars a na snídaně chodil v termoprádle. Ano, v takovým tom černým upnutým triku a černých legínách. Jako bonus si představte pohorky a barevný ponožky. Nemáte zač.

Výbava v podobě dětských pitíček

To hezky navazuje na bod číslo jedna. Na co totiž brát oblečení, když se do tašky dá narvat KRABICE 10 pitíček Capri-Sun. Příchuť Mystic Dragon woooo. Někdo si holt po lyžovačce dává energeťák, protein a bůhví co ještě, u nás se jelo toto.

Slide před restaurací

První den shrnuje asi tenhle výčet – únava, déšť, příšernej sníh, mlha a žádný panoramata. Co to udělalo s mojí náladou, je asi všem jasný. Takhle v ráži si to v lyžákách v poledne šinu k jediné restauraci v zemi nikoho kdesi mezi horami Gitsch a Jochtal (how Italian!). Ze dveří právě vychází skupinka lyžařů. Jsem šašek od přírody, tak jim chci udělat radost. Levej lyžák mi totiž na mokrý kamenný dlažbě podklouzne a já házím nefalšovanýho vozemboucha. Za chvíli už ale dostávám pochvalu, že už to nemělo daleko k rockovýmu slidu, jen mi chyběla kytara, charisma a trochu víc zkušeností. Haha, vtipný. Každopádně tohle je začátek konce. Ještě o tom nevím, ale ruply mi při tom totiž moje lyžařský kalhoty.

Sexy zadek

Druhý den lyžovačky mi dochází, že moje kalhoty jsou nějaký divný. Aha, mám na nich díru, která se táhne od půlky pravého stehna až nad zadek, divný, že jsem si toho nevšimla dřív. Mohu povtrdit, že nikdy jsem se necítila víc sexy. Lyžuji v nich celý den a prostě si užívám všech těch pohledů. Za ně rozhodně může to, jak luxusně lyžuju, ne to, že si půlka Itálie právě teď prohlíží moje pozadí.

Mambo Italiano

Jen krátká poznámka – když člověk jede do „Itošky“, čeká italský všechno – jídlo, pití a i třeba jazyk, kterým se tam bude mluvit. Místo toho se nám dostává guláše, knödelů a jídelních lístků plných lehce přeložitelných německých názvů, co vizuálně měří každý zhruba tak 15 cm. Několikrát se tak stalo, že si lyžovačkou a mojí náladou vyčerpaný parťák objedná další pitíčko s vidinou toho, že to bude určitě nějaká top místní specialita lepší než prosecco nebo, nedej bože, gin tonic. Ve všech případech mu donesou panáka čehosi. Ten zklamanej výraz bych vám přála vidět! Jednou šlo o grappu, podruhé o cosi, co jsme identifikovali jako kombinaci ouza a jägermeistera. Mňam dop*či!

Vysokým vstup nepovolen!

Není nic víc cute než, když vyfasujete v hotelu útulný horský podkrovní pokoj. Jenže nic není tak černobílý. Trámy nad postelí jsou v noci slušně bouchačcskej životabudič. A koupelna? Mých 168 cm je stalo krásným ukazatelem maximální možné výšky, kdy se člověk při čištění zubů ještě mohl napřímit. Jak ale sobecky říkám – JÁ  problém neměla. Já ne…

Účastníci zájezdu

V autobuse nenajdete vyvrhele větší, než jsme my. Pár těhle výletů už za sebou máme a po těch letech se mi něco potvrdilo – jsme evidentně natolik divní, že zbytek autobusové smečky nás nikdy nepříjme. Na benzince v noci se strašně diví, že na sobě máme mikiny s kapucí, zatímco oni obětují pohodlí v noci tím, že už večer do busu nastoupili v lyžařském. Nálepku podivínů jsme nesmyli za celou dobu v Itálii. „Hele to je ta mládež!“ byla moc hezká věta, o které si autorka myslela, že se k nám nedostane. Jediné prázdné místo v narvaném skibusu bylo vedle mě, protože mladík z Opatovic nad Labem si odmítl vedle mě sednout. Poznámku, že jsem šla ve Wolkensteinu půl kilometrů přes město v ponožkách, protože v lyžákách mi málem upadly nohy, taky slyšel celý autobus. Vymykat se z českýho vzorce vzornýho účastníka zájezdu je prostě někdy těžký oříšek, který jen tak někdo nerozlouskne. Nechť někdo zapne Bowieho a jeho písničku Rebel Rebel. Dík!

P.S. Ty krásný fotky jsem vám k tomu dala z jednoho jedinýho důvodu. Protože je při nich jednoduchý si říct, jak krásná dovolená to určitě byla. Jenže jak jsem říkala – bacha, často nejsou věci až tak černobílý!

Týna

Sedm lidí, který potkáte na kávovým workshopu

Těsně po Novém roce se mi poštěstilo navštívit kávový workshop (díky, tati). Zaměřený byl na pražení kávy a vůbec na celkový proces od zasazení rostliny až po samotné ochutnávání hotového moku – takzvaný cupping. To poslední, co bych ale teď tady chtěla, je vám vyprávět, jaký to bylo. Zaměřit se chci na něco úplně jinýho.

Při podobných workshopech totiž hrozí jedna věc – pokud to není nejvíc utajená akce na světě či totální bullshit, který nikoho nezajímá (což se tedy rozhodně o kávě v dnešní nechutně pozérský době fakt říct nedá), je dost vysoká pravděpodobnost, že ty dvě, tři hodiny prostě budete muset strávit ve společnosti dalších lidí. A to občas bývá pěkný průšvih.

Na základě své vlastní zkušenosti jsem sepsala seznam lidí, na které můžete na podobném workshopu narazit. Jasně, je to jedna zkušenost, takže to nejde zobecnit. Ale stejně tak nějak vnitřně cítím, že určitý archetypy tam možná přeci jen půjdou najít. Posuďte sami…

1) POSTARŠÍ PÁR

Důvod návštěvy: Dárek v podobě voucheru ze Slevomatu od dětí či vnoučat k Vánocům 

Paní se ani jednou za dvě hodiny neusměje, rty má pevně semklé, obočí nakrčené a ruce založené na hrudi. Nepromluví až do cuppingu, kdy po každé kávě stroze prohlásí: „Fuj, to je hnusný.“ Poté opět přestane mluvit. Evidetně navždy.

Pan po celou dobu, i během výkladu, hlásí rádoby vtipné hlášky, kterým se nakonec směje jen on. Při cuppingu po každém ochutnání prohlásí: „No, to chutná skoro stejně jako ten můj ranní turek, hehe.“ Z každého hrnku ochutná ne jednou či dvakrát jako ostatní, ale testuje i po oficiálním ukončení akce. Při dotazech ho zajímá cibetková káva a namítá, že by po jejím vzoru mohla vzniknout taky „lidská káva, hehe“. Na závěr prohlásí, že vlastně ten turek je nejkvalitnější káva.

2) MLADŠÍ PÁR

Důvod návštěvy: Pijeme každé ráno Nescafé Gold, a tak jsme se chtěli o něm něco dozvědět

Celý workshop sedí natěsno vedle sebe a stále udržují alespoň nějaký fyzický kontakt. On je o hlavu menší, obezřetně si stále dokola prohlíží okolí, načež se železnou pravidelností něco své prostornější (výškově i šířkově) partnerce šeptá do ucha, zatímco se upřeně dívá na jednoho konkrétního člověka v místnosti. Ona se vždy lehce zasměje a docela nahlas řekne: „No a co,“ nebo „No, tak to teď neřeš.“

Při cuppingu soustředěně ochutnávají a již po dvou minutách znalecky se zcela vážným výrazem prohlašují, že káva č. 5 nemá chybu a je suverénně nejlepší. Pro jistotu to zopakují ještě několikrát, aby se ujistili, že jejich gurmánství zaznamenali všichni přítomní. Povýšený výraz z jejich tváří mizí až v moment, kdy hlavní prezentující prohlásí, že káva č. 5 byla ukázka vzorku s defektem, kdy je káva nakažena jistým broukem (prý něco jako kůrovec), tudíž je znehodnocená. Tedy i neprodejná.

3) PSEUDOHIPSTER – ČTYŘICÁTNÍK, CO SE CÍTÍ STÁLE MLÁD

Důvod návštěvy: Káva je jeho život

Po celou dobu je nenápadný. Choulí se do svého secondhandového svetru, nervózně odhazuje skomírající řídkou blond patku a celkově vypadá, jako kdyby právě sundal svůj kabát SS a helmu. Je nejchytřejší, nebo alespoň si to myslí, ale úporně se to snaží nedat najevo. Jenže je to stále těžší a těžší, a tak první výlev přichází zhruba v polovině úvodní přednášky, když z něj z ničeho nic vypadne, že robusta má dvakrát víc kofeinu než arabica plus pár konkrétních čísel, o kolik se to tedy liší. Všichni jsou trochu zaraženi, prezentující pokyne hlavou, pseudohipster si slastně oddychne, že to ze sebe dostal ven, a opět zmlkne.

Touha dát o sobě vědět se ale znovu postupně kupí a druhá erupce přichází těsně před koncem. Při vysvětlování přípravy kávy v džezvě náhle do pléna doslova zařve: „Já teda používám aeropress a je to nejlepší!“. Výrok je doprovázen vehementním ukazováním na polici, kde je jedna z aeropressovým aparatur vystavena. Po skončení mizí rychle a nenápadně zpátky do útrob letenských kaváren. Asi na další aeropress.

4) EKO KÁMOŠKY

Důvod návštěvy: „Pro náš intelektuální a duchovní růst byl workshop o pražení kávy nezbytný. Normálně ale pijeme hlavně čaj.“

Přijdou ve dvojici. Jedna je těhotná a obalená v batice, druhá vypadá, že se právě vrátila od nějakého guru z Indie. Mají si o čem povídat, a tak umí workshop hezky využít. Bohužel tím otravují všechny ostatní. Stále si něco „šeptají“ tak, že je slyší úplně každý, a každé dvě minuty vybouchnou smíchy. Těhotné se při ukázce pražení udělá špatně, jde si tedy sednout zpátky ke stolu. Naštěstí to nezapomene kamarádce říct takovým způsobem, že je každý opět mnohem lépe poučen o těhotenské nevolnosti než o tom, při kolika stupních začínají zrna v pražičce praskat jako popcorn.

Při cuppingu u každého hrnku zdržují, takže se za nimi dělá fronta. Kolečko uzavírají společným výrokem, že jim všechny kávy chutnaly úplně stejně – nedobře. Holt Sencha je Sencha. Tea for life, bitchez!

5) DESKOVKÁŘ

Důvod návštěvy: Zná všechny kávy světa a dělá záskok za hlavního prezentujícího

Člověk si není jistý, jestli si odskočil zrovna od turnaje v deskovkách, od třídenního paření WoWka nebo z přípravy na další Bitvu pěti armád. Zpravidla bude mít, podobně jako pseudohipster, starý svetr (doplněný o košili po tatínkovi), o tři čísla větší béžový kapsáče a pohorky. Disponovat bude kozí bradkou a vlasy do pasu staženými do nedbalého ohonu.

Celý workshop nepromluví, bude mít ale nasazený soustředěný výraz, bude vnímat každé slovo a bradu si bude jednou rukou podepírat. Jeho hlavní představení přichází při popisu chutí jednotlivých vzorků. Bere si slovo a každou kávu detailně popíše. Prostor pro dotazy si z větší části bere taky pod svá křídla a přetvoří ho na vlastní přednášku, kdy dá ostatním najevo, co všechno ví. Odchází se třemi pytli kafe zpátky k WoWku.

6) DOBRÁK OD KOSTI

Důvod návštěvy: Neměl co dělat, tak si zašel na kávový workshop

Malý upravený sympaťák, co se celou dobu v jednom kuse usmívá a neřekne ani slovo. Poslouchá, přikyvuje, každého v místnosti obdaří jedním personalizovaným úsměvem, vše plní dle příkazů, každou kávu ochutná jednou a drží se v pozadí. Nemá na nic názor a tváří se, že mu chutnala každá káva. I ta s kůrovcem.

Jeho dobráctví dosahuje vrcholu po skončení workshopu, kdy mne pouští před sebe ve frontě na WC. God bless him.

7) TA DIVNÁ

Důvod návštěvy: Její taťka ví, že má ráda kafe, a tak ji workshop koupil k Vánocům

Na workshop vyráží s předstihem, protože nemá ráda zpoždění. Zaseká se na I. P. Pavlova, protože nejede jediná tramvaj. Dostává se do stresu. Deset minut před začátkem volá téměř s brekem pořadatelům, že nejezdí tramvaje a že „bude mít šílený zpoždění – asi 10 minut“. Nakonec odjíždí na místo akce Uberem.

Workshop přehluší hlasitým příchodem. Dorazí v červených botách a duhovém triku na podporu LGBT+ komunity, čímž si zejména mezi staršími návštěvníky udělá automaticky nepřátele. Bez okolků uprostřed přednášky nahlas spustí: „Já se omlouvám, já jsem ten opozdilec, co se zasek na Pavláku.“ Nikoho to nezajímá, samozřejmě. Chce si nenápadně sednout. Její židlička je ale barová a vysoká, takže málem padá pod stůl, spadne jí kabelka a prostě je tak celkově nějak kvůli svému chování a zmatkům vidět. Je z toho nervozní a víceméně se uklidní až po tom, co do sebe dostane prví srk kafe.

Ano, v tomto případě jsem to byla já.

Mimochodem, není to reklama, ale na tenhle workshop si fakt zajděte. Dělají ho kluci z Prague Coffee Tour ve vinohradský pražírně Dos Mundos a mimo jiný pořádají i pochůzky po slavných pražských kavárnách, kdy vám budou vyprávět o jejich historii. Stojí to za to, kafaři!

Týna

Šťastný chvíle

Nedávno jsem na Twitteru viděla takovej vtipnej popisek, který shrnoval posledních 12 měsíců. Zněl nějak takhle:

Leden
Leden
Leden
Vedro
It’s coming home
Vedro
Hallowe…
Prosinec!

Líp bych to asi nepopsala. Je to sice klišé, ale tenhle rok byl snad nejrychlejší v mém životě. A jsem za to ráda. Upřímně nepatřil k těm nejveselejším. Vždy když tohle řeknu před svoji rodinou, tak všichni začnou obracet oči vsloup, jak si stěžuju. Ano, podařilo se mi dokončit úspěšně vysokou školu, převzít červený diplom, posunout vztah na další metu, cestovat a jít na kupu koncertů. Ano, jsem za to vděčná natolik, že to nejde ani popsat. Na druhou stranu byl pro mě rok 2018 hodně o úzkostech, přetrvávající blbé náladě, pochybách sama o sobě i o všem, co dělám. A ano, jsou to přesně aspekty, na jejichž eliminaci se chci v následujícím roce zaměřit.

Ale pryč s těmihle sentimentálními řečmi. Rozhodla jsem se, že navzdory všemu špatnýmu a divnýmu, co se letos přihodilo, si chci 2018 zapsat jako rok, který byl narvaný legrací a zážitky, na které nechci do smrti zapomenout. Na následujících řádcích přikládám svůj seznam přelomových momentů, které mi za posledních 12 měsíců udělaly život hezčí. Nechci se tím chlubit, spíš si myslím, že občas, zejména pak v období temna, je fajn si hodit na papír důvody, proč je zase na čase začít se usmívat.

Často můžeme mít naplánovaný svý nejlepší momenty dopředu. A zrovna v období nového roku je tahle tendence díky (kvůli) předsevzetí nejintezivnější. Těšíme se na ten feeling, až uděláme tamto, dosáhneme tamtoho, uvidíme toto a tamto. Pak ale během roku může přijít zklamání. Nedočkavě čekáme, až ten blažený pocit přijde. A on nepřichází. Jindy se ale mohou objevit chvíle, které nečekáme, jsou drobné a nezvané, a pravý pocit štěstí a úsměvu na tváří nám vykouzlí při vzpomínce klidně i za několik let.

Moje nejlepší momenty se v roce 2018 tedy staly,…

1) Když jsem v lednu zažila jeden z nejlepších víkendů. V pátek jsme přišli na univerzitní ples jako filmové hvězdy, ve dvě ráno jsme už jako menší filmové hvězdy trsali na silent disco na Rockafeller Skank. V sobotu jsme v obdobně slavnostním oděvu vyrazili na koncert Glenn Miller Orchestra, abychom si hned po něm v šatech se spodničkou, lakovkách a obleku dávali na stojáka v narvaném Našem masu v Dlouhé tataráka a burgera a zapíjeli to pivem z jednoho společného kelímku. Neděle se pak nesla v duchu nečekaného setkání s kamarády na Letné. Udělali jsme tour de bar a ještě v jednu ráno vykládali tarotové karty v místním výčepu. Nezapomenutelný!

2) Když spustili na únorovém koncertě alt-J písničku Matilda a všichni ve Foru Karlín začali zpívat úvodní slova skladby. Co vám budu říkat, víc naměkko jsem při tom koncertě byla už jen ve chvíli, když opět všichni sborově při písničně 3WW zazpívali „I just want to love you in my own language.“

3) Když mi na dovolenou v Hamburgu od vedoucí katedry přišel mail, že nemůžu ke státnicím (což se hned po návratu z výletu ukázalo jako nepravda), rozbrečela jsem se a jako slova útěchy se mi dostalo jedno z nejlepších obejmutí v životě, zazpívání refrénu z Another Brick In The Wall ve formě „You don’t need no education“ a následné pronesení věty „Týnko, pojď, potřebuješ se opít.“ Za pár minut jsem pila nejdražší gin v životě na střeše jedné z nejvyšších budov s výhledem na celý přístav.

4) Když jsem své 25. narozeniny mohla oslavit na Aerodrome festivalu. Při koncertě Franka Cartera vyzval zpěvák všechny v kotli, ať začnou zpívat Happy Birthday, protože jejich tour manager měl ten den taky narozeniny. Celou dobu jsem si říkala, že to vlastně zpívají i mě.

5) Když jsem přemlouvala mamku na koncertě Noela Gallaghera, aby si se mnou dala první gin & tonic. Dala. Dva.

6) Když jsem na tom samém koncertě poprvé naživo uslyšela Don’t Look Back In Anger. Zpívala ji celá Lucerna a mně se opět kutálely slzy jako hrachy.

7) Když jsem jela poprvé na Colours of Ostrava a strávila celý den se třema skvělejma kamarádkama jako správný holčičí gang.

8) Když jsem v noci v Pardubicích na ulici zpívala s kamarádkou Willy Wonka od Macklemora a učila ji při tom severský britský přízvuk.

9) Když jsme se spolužáky ze žurny podnikli podzimní expedici do Kerska, zničili Activity, vypili dvě flašky ginu a zhruba ve čtyři ráno zpívali Slavíky z Madridu.

10) Když jsem přišla do jedné své oblíbené kavárny v Manchesteru a slečna, která tam obsluhuje, mi vlítla kolem krku a řekla, že je strašně šťastná, že jsem se tam po 4 měsících zase vrátila.

11) Když jsem před tím samým výletem do Manchesteru řekla, že si přeju, abych tam po večerech mohla poslouchat Black Rebel Motorcycle Club. Chvíli na to co jsme dorazili na baru, tak vycházím z toalety a v tom začala hrát moje nejoblíbenější písnička od nich.

12) Když jsem tancovala na Disco 2000 a v tu chvíli si uvědomila, že vlastně asi takhle vypadá pravý štěstí.

13) Když jsem na Vánoce rozbalila největší krabici, která byla pod stromečkem, a v ní byl obrovský plyšový lenochod. Ano, i v 25 má člověk tyhle chvíle rád!

14) Když jsem ležela na horské louce ve Švýcarsku a jediné, co bylo slyšet, byl tradiční kravský zvon od stáda, které se kousek od nás páslo.

15) Když jsme ráno jezdili na koni v zamlžených lesích Buchlovských kopců.

16) Když moje mamka zvládla v pořádku urgentní návrat z Anglie, kde dostala akutní zánět střev, a dostala se rychle k doktorovi.

17) Když se nám uzdravil Teddy.

18) Když mě můj kluk požádal nečekaně ve dvě ráno o ruku. A já řekla ano.

Původně jsem chtěla napsat ještě 19. bod, ale s radostí ho ponechám na další zážitky v novém roce. Snad nějaké budou. Mějte se rádi, mějte rádi lidi, kteří vás obklopují, a vytřískejte z roku 2019 to nejlepší. Hodně štěstí!

Týna

Jak jsme se rozhodli cestovat

V posledních několika letech jsem si opravdu hodně oblíbila cestování. Mám několik parťáků, se kterými už pravidelně obrážím republiku i značný kus Evropy. To s sebou ale nese samozřejmě dost silný potenciál a předurčenost, že se nám při všech těch cestách stane něco dost divnýho, podezřelýho, trapnýho nebo prostě nečekanýho.

No, popravdě se to fakt děje. A taky pravidelně. Sepsala jsem proto pár přelomových momentů, postřehů a problémů, které stojí za to být vypuštěny do světa. No a abych je nějak propojila, máte to rovnou s pseudotipy, jaký způsob cesty na ty vaše vejletíčky a cestičky zvolit.

LÍSTKY A ZASE LÍSTKY

Už se železnou pravidelností ještě s jedním člověkem čas od času zasednu k aplikaci ČD, abychom se podívali, kamže to ty vlakové dráhy zase chystají levné jízdenky. Cíl cesty je většinou jasný: adventní výlety, kde se zásadně vyhýbáme všemu vánočnímu (zejména trhům), kafevýlet nejlíp do Německa, protože líheň hipstr kaváren, které už jsou dávno out, popřípadě objednání megavýletu do Budapeště, aby mohl být záhy pro nemoc zrušen s poplatkem 100 % za hotel i vlak.

Popravdě moc nechápu, jak vždycky každý dokáže ukořistit levný jízdenky i letenky. Kamarádka má letenky na Mallorcu za euro, kamarád odletěl do Manchesteru za dvě eura… A nám ČD nabídly v květnu zvýhodněnou cestu do Hamburku. Za 5426 korun. Bez místenky. Nekup to. Vole.

cest1

Většinou se nám to nakonec ale nějak podaří zmírnit. Končí to teda většinou tak, že jedeme prvním vlakem v pět ráno, pohádáme se už v metru, protože dva nevyspalý lidi bez kafe, pro který je spánek a kafe vše, jsou zlo, a po příjezdu do cílový destinace sebereme klíčky od pokoje a jdeme spát nejlíp do večeře. Pak se vzbudíme, hodíme do sebe kafe, pivo, gin, tunu jídla a jdeme zase spát. Fungovat začínáme prakticky až pak od další snídaně. Prostě top výlet. Zpáteční cesta pak většinou nějak vykrystalizuje a je relativně v pohodě. Občas i za normální cenu. Stejně ale takovej výlet přijde na mnoho, a proto občas volíme i variantu B…

ORGANIZOVANÉ ZÁJEZDY

M-I-L-U-J-U. Je to levný, výživný, dlouhý, bolavý, občůráte půlku benzinek v Evropě a setkáte se většinou s hlavním důvodem, proč volby v Česku dopadají tak, jak dopadají. Příklad za všechny je loňská „vánoční“ cesta do Krakowa…

Vyjeli jsme o půlnoci. Dostali jsme prominentní místa hned za řidičem, což znamenalo hned několik věcí – žádný prostor pro pár dlouhých nohou, žádný prostor pro Týnu, která v buse zásadně usíná s nohama na spolujezdci, celonoční poslouchání rádia Impuls se skvostným jinglem a Richardem Krajčem a Michalem Malátným místo Večerníčku a výhled z první řady na scénu, kdy řidiči zabloudili na hranicích a pohádali se, popřípadě, když se vybila navigace a řidič začal nahlas nadávat „Kurva, dopíči, jsme v prdeli!“.

cest2

Naše cesta do Krakowa trvala celkem 11 hodin. Celé ráno jsme strávili po různých polských benzinkách, kde všichni účastníci zájezdu na sebe házeli nesnášenlivé pohledy, zatímco se předbíhali ve frontě na jeden automat hnusnýho kafe a já mezitím budila toho veleunavenýho tvora, co usnul vestoje u flašek s vodou, pro který jsem ho poslala. Projeli jsme několik divných měst a vyslechli další hádku řidičů na téma „Kurva, kde je jako ten Krakow?!“. Do cíle jsme dorazili na oběd.

Po prvním kostelu a neúnosné přehlídce českých kombinací softshellek, barevných kulichů, rejoicek, pohorek a batohů Roxy, jsme se rozhodli jít vlastní cestou. Ta zahrnovala objednání horké čokolády v první miniaturní kavárně, kde když jsme chtěli projít od našeho stolku na WC, museli jsme zvednout lidi od dalších tří stolů. Z objednané horké čokolády se nakonec vyklubaly celkem tři hrnky horkýho mlíka, kakaa a čokolády. Následoval nákup obřího chleba s uzeným (ten jsem si samozřejmě vyklopila na svůj úplně novej kabát a chodila pak s obřím mastným flekem, kterej viděl i turista na druhým konci hlavního náměstí), vymrznutí v parku a následné dvojnásobné onemocnění na celé vánoční svátky a popíjení espresso martini a old fashioned v hotelovém baru, které skončilo tím, že můj vypečený spolujezdec opět usnul a na celý ten prostor, kde drtivou většinu osazenstva tvořily tiché postarší anglické páry, prostě začal chrápat. A nešel vzbudit.

NA VLASTNÍ PĚST NEBOLI AUTEM

Nejlepší alternativa. Pro co nejlepší efekt si rovnou káru půjčte. Jako my. Jeden z nejvýznačnějších loňských výletů začal tím, že na moji adresu byla pronesen věta: „Týno, jestli se ještě pět minut budeš na mě takhle nasraně tvářit, tak s tebou nikam nejedu!“ Moc pěkný. Po zklidnění emocí jsme ale přece jen sedli do onoho auta a vyjeli směr Dolní Morava (ano, na místo, na kterém mi o pár měsíců dřív po srážce na lyžích málem praskla pánev).

cest3

Cesta byla fajn. Nejdřív jsem rozlila kafe, který jsem si nutně potřebovala koupit. V moment, kdy jsem ho začala sušit, nás zastavili policajti, jestli víme, že nám nesvítí světlo. Věděli jsme samozřejmě kulový, vysvětlili, že auto není naše, vyfásli pokutu a úkol světlo okamžitě vyměnit. Samozřejmě v rámci prokrastinace jsme to nechali na samotný konec výletu, takže jsem celý den poslouchala věty typu „Ježiš, já musím vyměnit ještě to zasraný světlo. Už vidim, jak hledám žárovky, ty vole. Mně je z toho blbě.

Každopádně výlet byl ve výsledku krásnej. Člověka s obrovským strachem nejen z výměny žárovky, ale taky z výšek, jsem dostala na 14 metrovou houpačku s volným pádem, sjeli jsme si 100 metrový tobogán a spálili si ksicht. Světlo jsme nakonec nevyměnili, protože jsme žádnou náhradní žárovku nenašli. Po cestě zpátky nás naštěstí už benga nechytli.

NA VLASTNÍ PĚST NEBOLI PĚŠKY

A v neposlední řadě není nad to se vydat na pěší túru. Tady to budu muset hodně zkrátit, protože náš velevýlet ze Svatého Jana pod Skalou na Karlštejn už je legendou. Dva dementi se totiž v kožených bundách a se sváčou v batůžku jednoho krásného podzimního dne rozhodli, že se vydají na internetu hezky popsanou 5 km procházku. Z té se nakonec vyrojila celkem 15 km dlouhá štreka, která obsahovala téměř vše.

cest4

Hned po vystoupení z autobusu jsme se ztratili v lese, ven z něj nám pomáhala rodinka sladěná do jedné barvy rejoicek. Plíce nám odumřely při prvním výšlapu. Kdesi ve stánku jsme pili předražený pivo, co nakonec stejně skončilo v koši. V dalším lese jsme si hráli na zombieky z Walking Dead. Během následné 2 km dlouhé cesty po silnici nás málem srazilo několik aut. (Ne)Nalezli jsme Lom Amerika. Jednomu účastníkovi zájezdu byl přivozen úraz nohy, načež jsme si v poli vychutnávali připravenou sváču a u toho řešili, že si snad do té pustiny zavoláme Uber, ať nás odveze zpátky do civilizace. Pak se znovu ztratili v lese, odkud nás odnavigoval přes nějaký roští Polák, abychom následně po zdárném objevení Karlštejnu ukojili chuť a zahnali smutek na místním vinobraní a doslova se odplížili na zcela narvaný vlak směr Praha.

Druhý den jsme nemohli chodit. A vlastně jsme od té doby nechodili vůbec. Nebo aspoň ne na výlety, kde se v počtu kilometrů upsali minimálně o jeden číselný řád.

Teď bych sem měla asi napsat, že z toho všeho vyplývá, že je nejlepší se na cestování úplně vykašlat. Opak je pravdou. Cestujte, bavte se, hádejte se, kupujte si drahý i levný jízdenky, užívejte si zájezdy se slušnočechy. Jednou aspoň budete mít co vyprávět svý dětem…Uf, tak a je to!

Týna

Největší hudební objevy roku

Musím se přiznat, že tenhle podzim je jeden velkej zmatek, což se projevilo logicky i tím, že poslední příspěvek se tu objevil v září. V plánu jsem měla dalšího velkého průvodce, shodou špatných náhod ho ale nakonec nebylo odkud dělat. A co se kaváren týká, ty teď zcela upřímně navštěvuju jen kvůli wifi a rychlému kafi, které do sebe bezmyšlenkovitě hodím zatímco ve stresu odbavuju pracovní článek do vydání. Suma sumárum, jak řekl Rufus Brousek na začátku první části sedmého dílu Harryho Pottera: „These are dark time, there is no denying.“ Ale zpátky k dnešnímu tématu. Kafařská témata v tuto chvíli nejsou, ale přijdou. Už na začátku založení blogu jsem se ale rozhodla se z určité části věnovat hudbě. A jelikož první příspěvek o albech měl úspěch, přidávám další.

Máte to taky tak, že občas máte jednoduše pocit, že jste vyčerpali svůj hudební repertoár a za boha nemůžete objevit žádnou písničku, album nebo kapelu, která by stála za to? A místo toho posloucháte pořád dokola jeden playlist, který už je tak opotřebovaný a oposlouchaný, že ho vlastně nevnímáte a pouštíte si ho jen ze zvyku? Já se hlásím! Ale hned musím dodat, že posledních několik měsíců jsem měla takové štěstí, že se tenhle pocit nedostavil. Právě naopak.

flea-market-1262036_1920

Cítím na sobě, že se mi mění hudební styl. Dřív jsem bývala dost vyhraněná a striktní, dneska jsem otevřená stylům a žánrům, kterým bych se dřív vyhnula velkým obloukem. Proto dnešní výběr bude možná trochu pestřejší, než by se ode mě čekalo.

Takže co stojí za to?

1. BAND OF SKULLS

Tahle kapela působí už pěknou řádku let a já se sama sebe ptám, proč jsem je tolik roků přeskakovala v playlistech a nevěnovala jim ani kapku pozornosti. Upřímně, pokud milujete vytříbenej precizní britskej rock s prvky blues a indie, stáhněte si na Spotify rovnou všechny jejich alba. Vážně se mi dlouho nestalo, aby se mi u jakékoliv kapely líbily všechny jejich nahrávky tak moc jako právě u týhle kapely. Rebelská a zároveň něžná deska Sweet Sour už je pro mě nadosmrti spojená s Hamburkem a se sledováním velkých lodí vyjíždějících z přístavu za pobrukování si slov „Oh it drifting out to see in to deep water“ ze skladby Navigate. Odvážnější a říznější Himalayan mi od srpna pomáhá vyrovnat se s tím, že kvůli svému povolání občas pracuju 15 hodin denně (skladba I Feel Like Ten Men, Nine Dead And One Dying je k tomu jak dělaná). Dosud poslední deska By Deafault si mě zase získala zejména kvůli skladbě In Love By Default, která, když už jsem měla pocit, že kapele konečně rozumím, mě vyvedla z omylu. Největší poctu ale skládám jejich debutu Baby Darling Doll Face Honey. To album má prostě všechno (a ještě díky jejímu názvu získáte inspiraci jak oslovovat svého milého, hehe). Je nabitý emocemi a jestli vám při něm nezačne bušit srdce a při závěrečné Cold Fame nebudete mít husinu a nepocítíte nutnost okamžitě někoho obejmout, nejste člověk, ale kus skály. Kapela bude příští rok vydávat další desku a slibuje i turné. Tak doufám, že se na nějakém koncertě potkáme!
Tipy na písničky: Asleep At The Wheel, Sweet Sour, Heaven’s Key, Cold Fame, Blood

2. GRANDSON

Jestli v hudbě neradi škatulkujete a máte rádi, když se rock smíchá s rapem, blues, elektrem a bůhví čím ještě, tenhle kanadsko-americkej hudebník by vám neměl utéct ze zorného pole. Nemá sice zatím žádné ucelené album, ale jeho Spotify profil i tak nabízí už poměrně slušnou základnu singlů a EP. grandson se nebojí pouze experimentů po hudební stránce, ale i po textové. V jeho skladbách často řeší současný svět, krize, války i Donalda Trumpa. Dohromady to celé pak dává slušně odrzlý a energetický počin, který se vám možná na první dobrou bude zdát divný, ale dejte tomu šanci, protože pak už se neodtrhnete. Jediné, přes co se u tohohle interpreta nemůžu přenést, je jeho písnička Despicable. Schválně, co vám až podezřele moc připomíná?
Tipy na písničky: Blood // Water, War, Overdose a Stick Up

3. MISSIO

Tohle popravdě není úplně objev posledních 12 měsíců, neboť už vloni v létě jsme na jejich skladbu KDV tancovali na dovolené v dešti na terase ve spodním prádle s tím, že nás nikdo nevidí, abychom po pár minutách zjistili, že přímo nad námi jsou v pokoji ubytovaní lidé, jejichž výhled z okna je právě na naši terasu… Anyway, i přes určitou znalost některých skladeb, jsem se k ucelenějšímu poslechu kapely dostala až letos. Tohle americké duo je definováno jako syntpopová kapela s prvky future bass. Což popravdě není to něco, co bych jinak aktivně vyhledávala, ale nemůžu si pomoct, jejich debut Loner je prostě pecka. Začněte jejich deep skladbou Everybody Gets High. Pusťte si ji zhruba tak ve dvě ráno, mějte v sobě aspoň trochu zbytkáče, buďte emočně rozhození a volume si zvyšte na maximum, co vaše uši unesou. Pak se stačí zamilovat a dát prostor i zbytku skladeb z alba. Oblíbenost bude stoupat a zaposloucháte se, věřte mi. Pak už taky nebudete daleko k tomu řvát na terase „Killing Darth Vader with my motherf*cking kickdrum“, popřípadě k tomu si pustit The Bottom of the Deep Blue Sea, až zjistíte, že jste zapomněli vypnout napouštění vany a na zemi máte potopu. Osobně vyzkoušeno!
Tipy na písničky: Everybody Gets High, KDV, Twisted, I Don’t Give A…

4. KADAVAR

Zpátky do historie. Když jsem poprvé viděla tyhle německý máničky, říkala jsem si, že je to nějaká kapela ze sedmdesátek, která unikla mé pozornosti. O to víc jsem byla překvapená, že svoji první desku vydali teprve v roce 2012. Je to luxusní kombinace hard rocku s psychedelickým rockem, která vás přenese o pár dekád nazpátek. Kadavar navozují pocit starých rockových barů, kde budete stát jak opaření s pivem ruce, kolem vás budou proudit hudebníci všech velikostí i délek vlasů a vousů a ve vzduchu bude předzvěst, že zrovna tady se bude přepisovat hudební historie. Jo a jejich kytarový sóla, to je prostě eargasm jak vystřiženej!
Tipy na písničky: Black Sun, All Out Thoughts, Last Living Dinosaur

5. UNCLE ACID & THE DEADBEATS

Occult rock byl pro mě ještě donedávna velkou neznámou a popravdě by mě asi nikdy nenapadlo, že se dostane až do samého středu mého zájmu. Přesně si ale pamatuju, jak jsem na tuhle kapelu narazila. Bylo to po cestě na koncert Black Rebel Motorcycle Club (mimochodem ty taky doporučuju všema dvaceti!) a najednou mi skočili do Spotify jako náhodný výběr vycházející ze žánrů, co poslouchám pravidelně. Jejich skladby jsou temný, ale mají zároveň neskutečný rock’​n’rollovo-undergorundový nádech. To, že se některé skvěle hodí i na Halloween, beru jako extra bonus. Takže hoďte na sebe koženej křivák, namalujte si pusu tmavou rtěnkou, do ruky si vemte skleničku Jacka a pusťte si Uncle Acid!
Tipy na písničky: Downtown, Melody Lane, Death’s Door

6. THE BLACK ANGELS

A v neposlední řadě tu máme dokonalej psychedelickej rock ve svý pravý podstatě. The Black Angels a zejména pak jejich album Death Song je pro mě asi nejhranější položka za posledních 12 měsíců. Je těžké k nim cokoliv dodávat, protože je to kapela, kterou musíte poslouchat, abyste ji pochopili. Za sebe vyzvedávám hned úvodní skladbu Currency, kterou mimochodem rádi hrají v mém oblíbeném krámku hříchu – DonutShopu na pražském Jiřáku. Tvorbu téhle kapely ve výsledku asi nejlépe vystihuje komentář, který jsem pod jednou písničkou našla na YouTube: „How to trip without acid“. A o tom přeci správný psychedelický rock ve výsledku je, ne?
Tipy na písničky: Currency, Young Men Dead, Medicine, I Dreamt

 

Tak hezkej poslech a nezapomeňte se zamilovat!

Týna

Restart na Zikmundově

Zikmundov je český fenomén. Na Zikmundov jezdí přepracovaní Češi, aby ve stylovém prostředí v zemi nikoho načerpali síly a našli nový smysl života. Na Zikmudově se pouze nepřebývá. Na Zikmundově se prožívá.

To je ve zkratce tak nějak všechno, co jsem o tomhle poměrně netradičním ubytování uprostřed Buchlovských kopců a Chřibských lesů dosud věděla. A jelikož mě tohle místo svým konceptem, který staví na tom, že vlastně vše je dovoleno a zároveň vůbec nic nemusíš dělat, dost učaroval, rozhodla jsem sbalit sebe a druhého tvora a vyrazit tam.

O co vlastně jde?

Zikmundov je penzion kousek od obce Staré Hutě. Je součástí farmy uprostřed krásný, člověkem skoro nepoznamenaný krajiny. Celá myšlenka toho, jak to tam funguje, je založená na tom, že většinu podmínek si určíte vy. Chcete spát do oběda? Žádnej problém! Chcete k večeři speciální jídlo? Stačí seběhnout dolů za kuchařem a hodit pokec. Na Zikmundově nejsou téměř žádný pravidla. Jasně, nějak to ubytko fungovat musí, ale skoro na všem se můžete s personálem domluvit.

Jen pozor! Rezervace pokoje na Zikmudově není úplně jednoduchá. Pokud tam chcete jet za měsíc, dva, tři, zklamu vás. S největší pravděpodobností budou všechny termíny, víkendové tuplem, obsazené. Já třeba pokoj bookovala 11 měsíců dopředu. Ale stálo to za to.

zik_1

Kde jsme spali

Když jsme na Zikmundov dorazili, přivítal nás usměvavý pán, který zrovna v prostorné jídelně, která je zároveň společenskou místností a otevřenou kuchyní v jednom vařil kafe. Zeptal se nás, jak šla cesta, a už jsme měli klíč v ruce. „Jděte vydechnout na pokoj, zbytek si povíme pak.“ Dodal a my se trochu v šoku z toho, že není potřeba řešit žádné papírování, žádný výčet povinností ani přesné časy, kdy se podává jídlo, tedy odebrali do pokoje.

Každý pokoj je vytvořen ve specifickém stylu. V penzionu tak najdete třeba pokoj Aquario, Dubový, Zrcadlový, Pod pecí, Na konci, Rodinný, Poličkový či Listový. My si vybrali poslední zmíněný – Listový. Po otevření dveří na nás čekala podle popisu nejmenší místnost v penzionu. I tak ale náš „lisťák“ bohatě stačil. Dominovala mu extrémně výrazná listová tapeta a žlutá postel. Na ní zároveň ležela dřevěná krabička s domácí kosmetikou, což bylo strašně příjemný překvapení. Celý víkend jsme se tak mohli mýt domácím levandulovým mýdlem, kopřivovým šamponem s jílem a mazat se meduňkovým krémem. Top!

zik_2

Co jsem ale na celým pokoji milovala nejvíc, byl přenosný reprák od značky Bang & Olufsen. Mobil s ním stačilo jednoduše propojit přes Bluetooth a už jel playlist ze Spotify v překvapivě (s ohledem na velikost celého toho pidirepráku) dokonalé kvalitě. Pokud na Zikmundov pojedete, tak rozhodně doporučuju poslouchat něco ve stylu alt-j nebo Low Roar. Jejich hudba je k celýmu duchu místa jak dělaná a spokojeně u ní usnete jedna dvě.

zik_3

Co jsme jedli

Ach to jejich jídlo! Do penzionu jsme už jeli s vědomím, že kuchyně je tady vyhlášená a není problém se na čemkoliv domluvit. V otevřené kuchyni po celý den najdete kuchaře, co prostě nevaří, ale kouzlí. Součástí ubytka je bohatá snídaně s domácími džusy, teplým chlebem, čerstvým sýrem, zeleninou, co chutná jako zelenina, a vajíčky na jakýkoliv způsob. Večer vás pak dostane minimálně tříchodová večeře. A teda klobouk dolů.

zik_5

První večer na nás čekalo entrée s lehce asijským nádechem. Skvělá kuřecí polévka se zeleninou, chilli a kokosovým mlékem a kuchařův bonbonek v podobě domácích knedlíčků s masem (jak já je miluju!). Následoval grilovaný flank steak s mořskou solí, brambůrkami grenaille a grilovanými cherry rajčaty a domácí stracciatella zmrzlina se sušenkovým chipsem. Je potřeba něco víc dodat?

zik_6

Sobota se pak zapsala do historie jako den, kdy jsme ochutnali nejlepší kulajdu pod sluncem, mořského vlka s italskou zeleninou a zikmundovskou mini verzi dortu Pavlova. Co je ale důležité říct, že tohle místo je taky rájem pro vinaře. Během svého pobytu můžete postupně ochutnávat vína jak z domácí, tak italské produkce. Ke každému dostanete rychlý a výstižný výklad a pak stačí už jen vychutnávat buď ve společenské místnosti, ve speciálním vinném sklepu či pod hvězdami venku (zní to jako klišé, ale tady má prostě všechno úplně jinej ráz a jinou hodnotu).

zik_7

Co jsme dělali

Nic a všechno. Zikmundov je o tom vypnout (sebe, mobil i notebook) a žít. Spousta mých známých, co se taky chtěla na pár dní ztratit v Buchlovských kopcích, pobyt pojala čistě jako záležitost spánku a jídla. A naprosto je chápu. My k tomu teda ještě přidali leháro u bazénu. K němu vám provozní nebo kuchař klidně donesou skleničku vína, obložené prkénko nebo kafe. Pak už jen stačí relaxovat a dívat se, jaké kreace všudypřítomné vlaštovky nad vodou budou provádět.

Zikmundov má tady super pozemek s příjemným posezením, křesílky a pohovkami. A ruku na srdce, nejlepší byla asi ta část, kdy jsem si na jednu z nich sedla s knížkou a pozorovala, jak se přes pozemek procházejí ovce, které se vrací na vedlejší farmu, a jak na obzoru po louce jde kravská rodina.

Na sobotní ráno jsme si také objednali projížďku na koních. V sedle jsem strávila v dětství mnoho krásných chvil, které jsem si chtěla připomenout, a zároveň jsem toužila taky konečně vytáhnout do sedla druhého tvora. Podařilo se. Výsledkem byla hodinu dlouhá projížďka v ranním lese. Abychom se neztratili, jel s námi ještě jeden pán z farmy. To bylo ale vše. Pak už si jen stačilo užít chladného počasí, mlhy valící se mezi zalesněnými kopci a dusotu kopyt.

zik_4

Korunu tomu všemu nasadil večerní pobyt v horké vířivce pod širým nebem. A jelikož jsme na Zikmundově byli zrovna v období Perseid, není k tomu potřeba asi co dodávat. Romantika až za hrob, kterou bylo potřeba občas aspoň trochu krotit nějakým tím černým humorem a vtípky. Jinak by snad ani nešla vydržet, jak ryzí byla.

Kromě těhle aktivit je ale možné z penzionu taky výletovat do okolí. Moc fajn je trip do blízkých Buchlovic, kde je krásný barokní zámek a nádherná zahrada s čokoládovnou. Osobně doporučuju taky výšlap na hrad Buchlov. Dá se na něj dojít pěšky a výhled z něj je krásný. A když se domluvíte, ochotný perosnál na Zikmundově vám na cestu připraví rovnou i obědový piknikový koš.

Tak suma sumárum, jestli potřebujete v životě restart v přírodě, dospat tak 40 hodinový spánkový deficit, užít si kvalitní hudbu a fakt dobře se najíst, víte kam zajet!

Týna

Manchester Ultra Guide

Týno, proč se nevykašleš na ten Londýn a nejedeš radši do Manchesteru? Lepší místo v Anglii nenajdeš,“ řekl mi před mnoha lety jeden známý, místní právě z tohohle města.

Než jsem ale jeho slova dokázala naplno pochopit, trvalo mi to víc než půlku dekády. Všechno se ale změnilo hlavně ve chvíli, kdy mi k loňským narozeninám přistály ve schránce dva lístky na koncert kapely Royal Blood. A ano, zrovna do Manchesteru. „Týno, potřebuješ ochutnat to nejlepší kafe, ten nejlepší gin tonic a jít na ten nejlepší koncert v tom nejlepším městě,“ obsahoval komentář k dárku tentokrát. Slovo dalo slovo a já se opět díky hudbě zamilovala. Do Manchesteru.

CESTA A UBYTOVÁNÍ

Co se týká dopravy do třetí největší metropole ve Spojeným království, máte de facto jedinou možnost. Prostě si kupte letenky od EasyJetu nebo od Jet2 a za dvě hodiny jste v hlavním městě hudby. Nedávno jsem zaslechla v jedné pardubické kavárně rozhovor, kdy paní teatrálně vysvětlovala svým dvěma dcerám, že je přeci nejrozumnější letět do Londýna a z něj pak do Manchesteru vlakem. Je to přeci jen dvě a půl hodiny!

Tak na to prosím zapomeňte. Do Londýna se sice dostanete za pár kaček, cestu vlakem, pokud si ji nezabookujete asi tak tisíc let dopředu, vám ale National Railway napálí tak, že budete litovat, že vás tahle alternativa vůbec kdy napadla. Takže letadlo. Přímý. Pohodlný. Relativně levný. Konec hlášení.

V MCR pak máte asi tak milion možností, kde se ubytovat. Airbnb, hostely, hotely evropského typu…všechno fajn. Nejvíc fajn ale bude, když sednete na Booking.com a hodíte si rezervaci do Abel Heywood. Tenhle malej hotel je totiž samotnou definicí města. Nachází se na pomezí centra (historického i nákupního) a Northern Quarter (o téhle čtvrti v samostatných odstavcích níže). Troufám si říct, že poloha Abelu je vůbec nejlepší v celým městě. Všude dojdete pěšky, jste v centru dění a zároveň ale v absolutním klidu.

abel_ubytko

Abel Heywood je butikový hotel s pár pokoji. Spodek slouží jako klasický anglický pub, kde si ráno dáte snídani, zapijete ji průměrným kafem a už se pomalu můžete těšit na tradiční britskou kuchyni. Můžete sem skočit zachillovat v podvečer k fotbalu, pokecat s místními či obsluhou, která vám k tomu namíchá G&T podle chuti (na výběr mají asi z dvaceti ginů i toniců), a v pátek rozhodně nevynechejte posezení u vína. Místní, tzv. Mancunians, se se spoustou věcí nepářou a rádi si vše dělají po svém, takže až si objednáte s partnerem, kamarádkou nebo dalším členem rodiny dvě skleničky vína, rovnou vám donesou zadarmo i ten zbytek láhve. Co taky s načatým vínem, že jo?

Tenhle hotel i podnik ve spodním patře má prostě svoji duši. Pokoje jsou dělané v anglickém industriálním stylu, každý den dostanete kafe, čaj a sušenky a v koupelně najdete moc fajn bio kosmetiku s bylinkami, zeleným čajem a kořením. Jen prostě ten zázvorovej sprcháč je trochu podpásovka. Kožocitlivky, věřte mi…

CO VIDĚT A SLYŠET

To slovo slyšet sem dávám samozřejmě záměrně. O Manchesteru se moc dobře ví, že hudebnější město nenajdete. Vznikli tady legendy jako The Smiths, Oasis, The Verve, New Order, z novějších pak třeba Hurts. Hudba tady na vás čeká všude a pokud nejste hluché individuum bez špetky vkusu, zamilujete si to tady. V MCR nečekejte nudu. Čekejte, že ať přijdete kamkoliv, bude tam hrát rock’n’roll a po dvou, třech pintách si stejně, ať chcete nebo ne, zazpíváte společně se zbytkem pivního a ginového osazenstva Mr. Brightside od The Killers.

Co se ještě hudby týká, tak z nových místních kapel pak jednoznačně doporučuju řízně drzé Cabbage a holčičí punkerský gang PINS, které si zamiloval naplno i Iggy Pop, který s nimi natočil už poměrně kultovní single Aggrophobe.

Zpátky ale k objevování města. Víc než chození po památkách, kterých stejně zas tady tolik v tom běžném slova smyslu není, doporučuju jednoduše tohle město zažít a hlavně prožít. Určitě si ale jedno odpoledne udělejte procházku k radnici, knihovně a k přilehlému Albert Square. Tohle místo je totiž super hlavně v období Vánoc. Jsou tu rozsáhlé trhy, které jsou celé dělané v německém/rakouském stylu. Dáte si tady pořádný bratwurst nebo glühwein a během chvíle zapomenete, že jste na ostrově.

albertavanoce

A až půjdete ovíněni z trhů nebo odněkud z baru či restaurace, rozhodně se zastavte v okolí nákupní ulice Deansgate a hlavně pak v Printworks. Tahle pasáž, kromě toho, že je základnou pro největší kino ve městě a několik podniků včetně Hard Rock Café, je pastvou pro oči. Neskutečný industriální, chvílemi až steampunkový vibe místa vás totálně pohltí. Nebudete vědět, který kout vyfotit dřív, a vůbec, nebude se vám jen tak chtít odejít.

printworks

Podle mého názoru se ale mnohem víc času vyplatí strávit v Northern Quarter a nově také ve čtvrti Ancoats, která se letos zařadila mezi nejvíc hip místa v celé Anglii. Northern Quarter (odteď už hlavně NQ) je místo, které by někdo možná popsal jako líheň hipsterů. Jasný přece, je tady nespočet kaváren, barů, restaurací, vinyl shopů a malých sekáčů a obchůdků s ulítlými doplňky. Ale chyba lávky! V NQ nenajdete žádné plnovousy ani nagelované knírače (a přitom barber shopů a pánských kadeřnictví je tu přehršle!), borce na starých kolech či arogantní, rádoby umělecké duše, které kromě dobře upraženého kafe pohrdají vším a všemi.

Tahle čtvrť je asi to nejvíc friendly místo na planetě. Spíš než na pozéry tu narazíte na mladou generaci hudebníků, studentů, bloggerů a nadšenců do všech možných sfér života, které spojuje jedno – láska k Manchesteru, k tradici, k hudbě, umění a hlavně k ostatním lidem. Pro nikoho nebude problém se s vámi začít bavit de facto o čemkoliv. Jednou se můžete zapovídat o Jimi Hendrixovi, podruhé o tom, jak jednoduché je za nové oblečení utratit dvě výplaty, potřetí o tom, jak je to s platbou energií v regionu, počtvrté o tom, kdy jste za poslední dobu měli největší kocovinu, popáté o tom, jakým směrem se ubírá dnešní umění a že cédéčka jsou dneska mnohem víc hipster záležitostí než sbírání vinylů. Nikdo vás nebude soudit, nikdo nebude mít problém se vám víc otevřít, pokud uvidí, že konverzace má smysl a stojí za ten čas, a od každého čekejte minimálně jeden upřímný úsměv nebo pochvalu za sebevětší banalitu.

nq

Pokud tedy skutečně chcete zažít město na vlastní kůži i se všemi usměvavými a zajímavými Mancunians, stačí prostě z hlavní třídy zahnout na Thomas Street a jste v centru uměleckého dění. Jo a drobná rada na závěr, nezmiňujte se o tom, jak je Londýn a jih Anglie fajn. To je asi jediný případ, kdy by správní seveřani s vámi nechtěli táhnout za jeden provaz.

KDE NAKUPOVAT

V centru samozřejmě narazíte na obchodní domy. Takže pokud lačníte po tom procházet si River Island, Topshop či New Look, rozhodně si to namiřte do Arndale, tedy největšího obchodního domu ve městě. Za sebe rozhodně doporučuju na první pohled pofidérní obchod TK Maxx. Tenhle outlet je svatý grál módy. Mezi hromadou nevkusných kousků totiž dost často najdete třeba luxusní boty od Prady, kabelku od Stelly McCartney či sako od Karla Lagerfelda. To všechno vždycky za zlomek původní ceny. Top notch!

Nejroztomilejší krámky ale opět najdete hlavně v Northern Quarter.

Oklahoma

Malý obchůdek hned naproti hotelu Abel Heywood je těžké popsat jedním slovem. Oklahoma je barevná, pestrá, ulítla, roztomilá, odrzlá a nezapomenutelná. Najdete tu vše od všemožných doplňků do domácnosti, knížek přes originální balící papíry (můj favorit je ten, co vypadá jako obsah staré encyklopedie rostlin a zvířat) až po designová přáníčka a klíčenky s prsy či penisem. Krámek je sice poměrně malý, zamilovat se do něj ale trvá jen pár vteřin a při každé návštěvě objevíte zas něco nového.

oklahoma

Picadilly Records

Jak jsem už zmínila, Manchester je plný obchodů s deskami. Jestli ale nějaký stojí za návštěvu, jsou to Picadilly Records. Najdete je na Oldham Street přímo v srdci NQ. A přestože jde o obchod, který na první pohled působí jako malý, jejich zásoba desek nezná mezí. Objevíte tu nejčerstvější novinky i staré klenoty. Obsluha je neskutečně příjemná. Když nebude nával lidí (někdy se tu dokonce stojí fronty táhnoucí se až za roh na hlavní ulici), tak s vámi ráda pokecá o hudbě a ochotně i poradí. Ve výsledku se tu dá i díky gramofonům, kde si můžete desky přehrát, strávit slušná řádka hodin.

Fred Aldous

Můj osobní oblíbenec. Fred Aldous je třípatrové profesionální papírnictví. Vršek je zasvěcen blbostem a dárkovině. Nechybí ani dvě fotobudky, kde si za tři libry můžete pořídit fajn památku. Nabízí se jak černobílé snímky, tak ty barevné. O patro níže pak narazíte na knížky týkající se umění i DIY a na neskutečné množství barev, temper, vodovek, bavlnek i na slušný výběr látek a kožešin. Poslední patro poté skrývá ráj papírů a kartonů i dílny a studia, kde můžete jako nezávislý umělec tvořit.

Takhle to možná zní, že je Fred Aldous místem pouze pro výtvarníky. Není tomu tak. Procházet si tu nepřeberou nabídku bude bavit i ty, kteří se zrovna nenarodili jako nový Picasso. Vyzkoušeno osobně (jak taky jinak, že?).

fredaldous

KDE JÍST A PÍT

Jestli kvůli něčemu skutečně stojí za to Manchester navštívit, je to gastronomie. Kromě toho, že v každém podniku hravě vyvrátí onen trapný stereotyp, že Britové neumí vařit a jejich kuchyně je jedna velká nuda, tak zde skutečně můžete zažít opravdické gastroporno. Za zmínku stojí i nepřeberné množství coffee spotů, kde navíc servírují dokonalé brunche. Takže kam vyrazit? Tady je pár mých tipů.

Ezra & Gil

O téhle vzdušné a zároveň útulné kavárně se říká, že v ní dělají ty nejlepší snídaně a brunche ve městě. A popravdě nelze než souhlasit. Ezra & Gil je skvělé místo na dlouhé snídaně, když venku prší, a je super si sem vzít i notebook a pracovat odsud. Wifi je stabilní a přestože podnik pojme dost lidí, u stolu budete mít soukromí a nikdo vás nebude rušit. Objednávky se přijímají na baru.

Z nabídky si pak rozhodně dejte avokádový toast s vajíčkem z volného chovu na domácím kváskovém chlebu, popřípadě mačkanou dýni s řepovým hummusem a feta sýrem či klasické beans on toast, které jsou nejlepší na celým světě. Veškeré jídlo je hodně insta-friendly a chutná samozřejmě ještě líp. Některým tu dokonce chutná tak, že si během tříhodinového pokecu u kafe objednávají snídaně hned dvě.

Co se mi na tomhle místě ještě líbí, je malý potravinový koutek, kde prodávají vajíčka a bio produkty od pečiva až přes nevím co. Na pultu vedle kasy vás pak nalákají denně čerstvě upečené sladkosti. Nejvíc ale oceňuju fakt, že si tady můžete koupit vlastní skleněný kelímek na kafe. Jako poděkování za to, že alespoň trochu myslíte na životní prostředí a eliminaci odpadu, vám rovnou do vašeho nového „ekokámoše“ udělají kafe dle libosti zdarma, a pokaždé když zase s hrnkem přijdete, máte 10% slevu.

ezra

Federal Café

Abyste ale stále nechodili jen do Ezry, tak je tu alternativa – australské bistro Federal. Nachází se zhruba 30 kroků od Abel Heywood, takže rozhodně nemusíte vážit dlouhou cestu. Každopádně to, co tu zažijete, by stálo i za výlet na druhý konec města. Federal sice bývá dopoledne (a hlavně o víkendech) plný k prasknutí, ale vystát si frontu na stolek za to stojí. Obsluha tu nabízí nepřeberné množství variací na vejce Benedict i na další vaječné pokrmy. Všechny jsou samozřejmě zase z volného chovu a důraz tu kladou i na domácí pečivo. Každý týden navíc Federal mění speciální brunchovou nabídku. Gastro orgasmus vám zařídí třeba trhané hovězí maso na kváskovém chlebu se zastřeným vajíčkem, smaženou cibulkou a holandskou omáčkou, která je doplněna o srirachu.

Co se jinak týká kafe, je víc než obstojné a dají se ho vypít litry. Objednat si můžete i aeropress či V60. Chuťový buňky pak ze sladkého rozhodně ukojí domácí portugalská nata, kterou vám přinesou teplou a na přání i posypanou skočicí. A nemá chybu!

Odpoledne je pak Federal skvělý na posezení s koktejlem. Každý den tu mají akci 2 koktejly za 10 liber. Z drinkové nabídky je možné ale vybírat už od rána, takže sobotní kocovinu vám tu vyléčí poctivá Bloody Mary nebo vás slušně nakopne banánové Espresso Martini.

federal

Alabama’s

O Manchesteru se říká, že je to malý New York. V mnoha ohledech, hlavně těch architektonických, je to pravda. Pokud byste ale chtěli ještě víc americký nádech, skočte na brunch nebo pozdní oběd do podniku Alabama’s. Pokud milujete státy z 50. a 60. let, pastelové barvy, retro design a pořádnou nálož kalorických milkshaků, dezertů a vydatných jídel, budete tady spokojení. Za hřích rozhodně stojí tzv. crab cakes, které jsou upravené na způsob vejcí Benedict, a pro milovníky sladkého je nutností shake z arašídového másla. Kafe dostanete do pořádného hrnku a vydržíte u něj klidně hodinu. Ideální místo, když se vám v neděli ráno nechce nic dělat, jen si užívat kvalitní pokec, kafe a dobrý jídlo.

alabamas

Yard & Coop

Absolutní srdeční záležitost. Yard & Coop je designově totálně vypiplaná, eklektická restaurace, kde se specializují na smažené kuře naložené v podmáslí. Jednoduše KFC jinak – domáčtěji, poctivěji a milionkrát nápaditěji. Pokud máte skutečně hlad jako vlk, můžete si tady poskládat menu podle svých představ a navrch přidat pár tzv. dirty sides v podobě zapečených bramborových a batátových hranolků se sýrem a arašídovým máslem , dušené kapusty s chilli a slaninou (zní to hrozně, ale chutná dokonale) nebo masových koulí s kukuřicí.

Rozhodně tu nečekejte žádné extra formální zacházení, obsluha se skládá z mladých lidí, co s vámi opět rádi popovídají o aktuálním hudebním programu v Manchester aréně a nenápadně vám při tom podstrčí nápojový lístek s ilustrací psychedelické kočky a nápisem Booze. V něm rozhodně stojí za to si počíst. Za sebe doporučuju koktejl Jimi Hendrick’s, což je kombinace Hendricks ginu, tequily, bezového toniku, borůvek a rozmarýnu. Vypijete ho hodně a zaručuju, že vám bude skvěle fyzicky i psychicky!

yardandcoop

Abel Heywood

Kromě toho, že je Abel Heywood super hotel a útulnej pub na pití piva u fotbalu, tak tohle místo má taky super kuchyni. Pokud zatoužíte po něčem fakt britským, skočte si sem v neděli na Sunday Roast nebo na Fish & Chips. Jídlo je tady poctivý, velký a kuchaři dokáží z místní klasiky vytřískat fakt to nejlepší. Porce jsou obří, takže pokud chcete jen něco na zákus, rozhodně běžte do kalamárů se sweet chili omáčkou a jarní cibulkou, popřípadě do koulí z kozího sýru s redukcí z červené řepy. Ale bacha, nabídka se mění podle sezóny, takže je možný, že tam najdete úplně jiný speciality. Záruka kvality a fajn zážitku je ale zaručena.

abel_jidlo

Jimmy’s

Co vznikne, když se spojí láska k českýmu pivu a k rock’n’rollu? Tenhle bar! Před dvěma roky ho založili bráchové, co se dlouho pohybovali v hudební branži a přesně z téhle své zkušenosti chtěli v baru vytřískat maximum. Z Jimmy’s se tak v Manchesteru stalo hlavní místo, kde se setkávají mladí hudební talenti. Skoro každý večer se tu koná koncert, pub quiz, stand up comedy či filmový maraton. Kromě kulturního vyžití ale bar taky nabízí zajímavou nabídku drinků. Jako první na světě se tady začala vyrábět ledová tříšť Jack Daniel’s a pravidelně na baru najdete nejnovější pivní libůstky. Co ale skutečně stojí za zmínku, je vlastní pivo. V současné době si můžete vybrat ležák, který je vyrobený podle české Plzně, cider z jablek vypěstovaných na malé rodinné farmě, ovocně říznou VPA a nově taky Honeycomb Pale Ale.

Kromě kvalitní a hodně originální nabídky pitiva je podnik sám o sobě ryze rock’n’rollovým místem. Z playlistu vám tady bude celou dobu hrát David Bowie, Led Zeppelin, Black Sabbath či Iggy Pop a zeď, na které téměř každý měsíc přibude nový neon, láká k nejedné fotce. Jako bonus na závěr stačí připočíst, že majitelé založili vlastní organizaci na hledání nových hudebních talentů, kterým poskytují zázemí a možnost dostat se do hledáčku zajímavým vydavatelstvím.

jimmys

Tak a jsme u konce…

I když by tento seznam měl být správně ještě tak jednou dlouhý, abych dokázala pokrýt všechny místní podniky, které se to zaslouží, bude potřeba se pomalu rozloučit. Tleskám těm, kteří text dočetli až sem. Jste trpěliví a právě jste získali seznam těch nejlepších míst, které, pokud do Manchesteru někdy zavítáte, nesmíte minout. Je to město, které si zaslouží pozornost všech cestovatelských duších. Jeho plus ovšem, trochu paradoxně, je, že mnoho cestovatelských duší v něm nepotkáte. Je to proto skvělá příležitost, jak tuhle lancashirskou hudební mekku prozkoumat téměř na úrovni místních.

Tak štastnou cestu a mějte se!

Týna

Alba, která mění život

Ani se mi nechce počítat, kolik dní uběhlo od posledního příspěvku. Když jsem si Kafetýnu zakládala, dala jsem si takové menší předsevzetí, že zde budu přispívat ze začátku alespoň jedenkrát týdně. To se bohužel s ohledem na hektičnost několika posledních týdnů ukázalo jako nemožné.

Poslední měsíc a kus byl jeden velký blázinec, ale našly se i chvíle, kdy jsem měla čas si sednout s diářem u kafe a začít plánovat, co vše vypustit na Kafetýnu. Jasný, primárně jsem chtěla a stále chci, aby se tohle místo stalo průvodcem po městech a kavárenských podnicích. Stejně tak ale nechci dodržovat pouze tenhle striktní plán a ráda bych sem tam vypustila i něco osobnějšího či tematicky trochu jinak zaměřeného.

Kdo mě zná, tak moc dobře ví, že radost mi neudělá jen dobrým kafem, ale hlavně taky hudbou. Hudba je mojí součástí odjakživa. Hudba je to, co mě formovalo od dětství. To, co mě vždy nutilo se zlepšovat v angličtině, abych si mohla překládat texty. To, co mě nakonec do Anglie, místa, které si troufám nazývat svým druhým domovem, přivedlo. A vůbec to, co vyformovalo vše od mnohých mých postojů přes styl oblékání až celkově po to, kým dnes jsem.

Z vlastní zkušenosti vím, že život může změnit jedna jediná písnička nebo jedno jediné album. Odjakživa si k většině svých životních milníků přiřazuju vlastní playlist. Co vzpomínka, to alespoň jedna skladba. A protože kvalitní hudby není nikdy dost, a teď během léta to platí obzvlášť, tady je několik alb, které byly pro mě přelomové a jaksi, jak lze trefně vyjádřit asi jen anglickým pojmem, „life changing“.

Processed with VSCO with a6 preset

David Bowie – The Rise and Fall of Ziggy Stardust and The Spiders from Mars (1972)

Bowieho miluju od malička a jeho sedmdesátková éra je pro mě dodnes jednou z největších hudebních i módních inspirací. A s tímhle albem se dá říct, že vlastně započala moje touha testovat kavárny. Ziggy mě totiž doprovázel po celou dobu mé první „ofiko“ testovací cesty do Berlína v roce 2016. Náhoda to samozřejmě nebyla, protože provázanost Bowieho s Berlínem je známá věc. Dodneška jsou tedy pro mě skladby jako Moonage Daydream, Starman či Rock`n`roll Suicide připomínk

ou čtyř horkých dní, kdy jsme pili tuny kafe a zteplalého piva na jednom graffiti pomalovaném dvorku a jediným problémem bylo najít dostatek stínu.

Pink Floyd – The Wall (1979)

Další záležitost z dětství. Mám totiž to štěstí, že jsem se narodila do rodiny Pink Floyd nadšenců a na jejich hudebně mohla postupně vyrůstat. Dřív jsme se všech klipů i samotného filmu The Wall bála. Postupně jsem ale začala jejich význam a kontext chápat a dodnes mě z některých skladeb mrazí. V době, kdy už občanka byla běžnou součástí mé peněženky, jsem pak s partou známých strávila nespočet večerů koukáním na dokumenty o této kapele i hraním jejich písniček na kytaru někdy až do ranních hodin.

Oasis – (What`s the Story) Morning Glory (1995)

Moje první párty, lásky i kocoviny. Don`t Look Back in Anger je pro mě nejsrdcovější písničkou vůbec, připomíná mi asi nejhezčí období, které jsem asi zatím zažila, a dodnes se k ní napojují stále nové a nové, veselé i smutné vzpomínky. Samozřejmě že tohle album má i spoustu dalších klenotů a nemůsí to být jen odrhovačka v podobě Wonderwall. Zároveň je ale potřeba do něj dospět a užít si na stejné úrovni jako dvě zmíněné skladby i zbytek alba.

Placebo – Placebo (1996)

Jestli bych měla jmenovat dvě kapely, které se nejvíc podílely na utváření mého teenagerovského já, první z nich by byli rozhodně Placebo. Díky Placebo jsem si z části utvořila svoji paličatost, touhu být rebel za každou cenu a nutnost respektovat a obdivovat každého, kdo se vymyká „normálnosti“ a konvencím. Debut téhle androgynní party je prostě pro mě definicí odlišnosti a vlastní hlavy. A jejich Nancy boy? Tuhle syrovou, uječenou písničku zbožňuju dodnes.

Keane – Hopes and Fears (2004)

Prvenství v nejdůležitějších albech a kapelách mého života dodnes patří téhle trojici. Od svých třinácti jsem patřila mezi jejich nejvěrnější fanoušky, obrazila s rodiči jejich koncerty v Německu i Anglii, započala svoji touhy jet poprvé do Londýna a máknout v angličtině, abych chápala (alespoň co se jazyku týče) jejich texty. Ve škole jsme v té době platila za hudebního magora, ale dodnes jsem za tohle období ráda. Dá se říct, že vlastně díky Keane, které sice už dnes de facto vůbec neposlouchám, jsem objevila Anglii a zakořenila lásku k ní, která už nejspíš nikdy nepovolí.

Arctic Monkeys – Favourite Worst Nightmare (2007)

Nejde ani tak o tohle album, jako o kapelu jako takovou. Díky Arctic Monkeys jsem se postupně měnila z usmrkaného divnoteenagera na indie holku, co se nutně musela oblékat jako všechny správné „indie kids“ z Anglie, co poslouchají The Kooks i Arctiky. Psal se rok 2008 a 2009 a ve své domovině jsem stále neměla pochopení, protože tady jel ještě stále hip hop, zatímco anglická alternativa a nezávislá scéna zněly spíše jako nějaké sci-fi. Přestože debut téhle kapely je rozhodně zásadnější, jejich druhou desku jsem vybrala záměrně, neboť právě na ní je skladba 505, která dodnes patří mezi mých TOP 5 nejdůležitějších písniček, a stále platí, že jsem nikdy na koncertě nebrečela víc než právě při ní. Jo, to byly časy- Rock For People 2009.

The Kills – Midnight Boom (2008)

Tohle bylo prvín album, které jsme od The Kills kdy slyšela a hned se do něj zamilovala. Troufám si říct, že díky němu jsem započala skutečnou lásku k rock`n`rollu. Nehledě na to, Alison Mosshart byla vůbec můj první ženský vzor. Do té doby mi všechny zpěvačky připadaly moc jednoduché a, teď to bude znít asi hodně blbě, až moc ženské. Alison se svým rozcuchem, úzkými džíny, košilí, kloboukem, chelsea boots a věčnou cigaretou v ruce mi přišla strašně inspirující a cool. A tvrdit, že zrovna její styl se pro mě za žádnou cenu nestal východiskem pro ten můj, by byla největší lež.

The xx – xx (2009)

Některé desky naopak nepotřebují žádný další komentář. Tohle je jedna z nich. Dodnes xx pro mě patří mezi nejzásadnější a trochu paradoxně také už nejméně poslouchaná alba vůbec. Seznam by bez něj ale nebyl úplný, protože si troufám říct, že tvoří úplné jádro. Stačí si lehnout a zaposlouchat se.

 

Máte také některá zásadní alba, která vás utvářela? Hudbu miluju, takže pojďme diskutovat!

Týna

Karlín vol.1: LOFT CAFÉ

Karlín si za poslední roky vypracoval velmi slušnou pozici v rámci pražských hip lokalit, kde si můžete pochutnat na fakt dobrým kafi, zastavit se v jednom z designových bister nebo si prostě trochu zachillovat na farmářských trzích.

Občas si říkám, že je až nemožné sledovat všechny ty nové, stále se objevující podniky. Seznamy míst k prozkoumání se prodlužují a na dvě úspěšně odškrtnutá místa se objeví čtyři nová. A právě Karlín v tomhle opravdu nešetří. Občas mi popravdě už trochu leze krkem, protože nemám ráda klišé a na místa, která jsou právě nejvíc v kurzu, si ráda počkám, až prvotní nadšení mas opadne a terpve pak se vydám na průzkum. Tohle místo jsem ale opomíjela už příliš dlouho, a přestože jeho oblíbenost se stále drží hodně vysoko, nezbývalo nic jiného než se pustit do testování.

A popravdě jsem si za poslední dobu doslova zamilovala vystoupit z metra už na Florenci a postupně objevovat celou Sokolovskou i Křižikovu ulici. Projít kolem legendární restaurace U Mrtvýho ptáka, posté se pousmát nápisu neboj nad Žikovským tunelem a pokračovat dál. Zastavit se v malém kanadském podniku Garage na nejlepší, a vlastně asi jediné, poutine v Praze (jejich omáčka gravy má fakt koule a stojí za to!) a cestu zakončit v jedné z místních kaváren.

A zrovna nedávno se mi čirou náhodou objevila na Instagramu fotka krásného interiéru kavárny. Podle designu kombinujícího industrální prvky s cihlami a loftovým interiérem jsem tipovala, že to bude další z mnoha kaváren v Bostonu nebo Green Village. O to víc jsem byla překvapená, že se jedná o Loft Café v Karlíně.

Kudy a kdy

Tenhle útulný podnik najdete na Křižíkově ulici pár kroků od Lyčkova náměstí (ano, jde  už o ten druhý konec Karlína, takže při cestě sem přeci jen budete muset pár podnikům odolat). Kousek to máte na tramvajovou zastávku Urxova a samozřejmě i ze stanice metra Křižíkova to fakt bez problémů ujdete.

Processed with VSCO with a6 preset

Kavárna má otevřeno každý den v týdnu. Ve všední dny sem můžete zaskočit už na snídani od 8:30 anebo na pozdně odpolední víno do 19 hodin. O víkendu si pak můžete přispat, protože otevírají až v 10, a slušně vás poprosí o odchod okolo šesté večerní. S obsazeností to není nijak horlivé, a i když má kavárna své špičky během dne, většinou nebudete mít problém najít volný stolek.

Interiér

Loft Café se nachází v krásném zeleném činžáku se secesními prvky a vysokými vytahovacími okny. Místo poznáte jednoduše, protože jakmile se oteplí, hned se venku objeví příjemná mini zahrádka. A i přestože si počasí teď přímo říká o to sedět venku, zkuste dovnitř alespoň nakouknout. Stojí to za to!

První, čeho si uvnitř všimnete, je robustní dřevěný bar, který oproti velmi vzdušenému zbytku kavárny působí trochu schovaně a napresovaně. Stačí ale jeden pohled doleva a objeví se před vámi dominantní cihlová zeď s oknem, které má místo jednotlivých skleněných výplní zrcadla, jež odráží interiér, a vy si tak můžete poprvé všimnou pohodového prostoru v otevřeném patře nad vaší hlavou.

Processed with VSCO with a6 preset

Jak jsem zmínila, design Loft Café vychází z aktuálně oblíbených industrálních prvků. Cihlová zeď, odhalené žárovky vysící na dlouhých kabelech ze stropu až nad hlavy návštěvníků, mozaiková monochromatická podlaha, kombinace kovu a dřeva. I přes stále více podniků, které přesně tento styl vyznávají, si ale tahle kavárna ponechává jistou osobitost a není jen další kopírkou berlínského, newyorského či londýnského stylu moderních kaváren a bister. Na oživení ji dodávají červené a žluté židle a výrazný obraz na stěně mezi okny, který přidává prostoru určitý punc bohémství a uměleckého ducha.

Oproti stylově přesně vyhraněné spodní části podniku se vrchní část, která dělá z kavárny netradiční mezonetový prostor, stává klidným zatíším s křesílky a polštáři. Na mne ale toto částečné vytržení z ryze industruálního pojetí nepůsobilo nejlépe, designově mě jednoduše trochu rušilo. Navíc podle fotek z dřívějška bylo i toto horní patro v kompletní symbióze se spodkem a možná to tak bylo lepší. Na faktu, že se ale celkově jedná o velice příjemné místo, to ale opravdu nic nemění.

Co k jídlu a k pití

Kavárna nabízí příjemné menu, kterému dominuje espresso káva. Já zvolila jako vždy americano. To mi bylo přineseno v podobě espressa a vody zvlášť, což mne trochu překvapilo, protože již téměř všude převládá servírování americana bez vody vedle. Chuť byla ale příjemná, vyvážená a po hutném jídle ve vedlejší Garage se tohle kafe stalo skvělým odpoledním doplňkem, bez kterého je těžké existovat.

Druhý tvor (ano, zase jsem nebyla sama) si jakožto obrovský milovník mléka a všeho sladkého objednal horkou čokoládu. Ta podle jeho slov nebyla špatná, postrádala ale trochu hustotu a byla vodovější.

Processed with VSCO with a6 preset

Jako správní konzumenti jsme tentokrát nevynechali ani dezert v podobně cheesecaků. Já zvolila lehký mangový, druhý tvor šel do tradičnějšího malinového. Oba dva byly skvělé, lehké, nepřeslazené a šla z nich cítit čerstvost ovoce, které s největší pravděpodobností opravdu nebylo nahrazeno umělými náhražkami.

Kromě kávy a dezertů kavárna nabízí také omezenou (ale zajímavou!) nabídku toastů, ledových káv, koktejlů a vín. Stojí ji tedy navštívit i odpoledne/večer.

Finální verdikt

Sečteno, podtrženo, pokud přidáme jako bonus velice milou obsluhu, která byla rychlá, úsměvavá a vstřícná, jednalo se o moc příjemné posezení. Přesně takové, které chcete zažít během volného pátku, kdy se nejprve v nedalekém podniku dobře najíte (ano, Garage bude také předmětem jednoho z dalších článků) a poté si nutně chcete vychutnat dobrý kafe. Určitě nebudu tvrdit, že se jedná o to nejlepší, co v této části Prahy dostanete, na velmi příjemný zážitek a chuť se v podniku minimálně ještě jednou objevit to ale rozhodně i s rezervou víc než postačí!

Processed with VSCO with a6 preset

P.S. Pokud milujete gin, určitě oceníte, že na WC najdete dekoraci v podobě bambusu, který je strčený do prázdné flašky od Hendrick´s. Není zač!

 

Týna